Co se stalo s naší dobou?
Zažíváme vážnou krizi? Proč mají
najednou lidé pocit, že se něco zlomilo, a cítí se zklamaní? Co nás v
budoucnosti čeká?
Dnes pohledem autora, který zná českou duši přímo zevnitř.
Každý student lékařství je už od
prvního ročníku studia veden svými profesory k tomu, aby si u každého
pacienta položil dvě zásadní otázky - proč a jak.
Proč má nemocný potíže? Otázka diagnostická, která vede k určení
choroby. Jak ji léčit? Otázka terapeutická, hledání cesty k uzdravení.
Je-li naše společnost nemocná, a ona bezesporu nemocná je, klademe si
obě otázky všichni.
Až na několik vrcholných politiků, kteří mají většinou jiné starosti, než jaké musí řešit lid obecný.
Ovšem co hlava, to názor. Jedni ze současného stavu obviňují komunismus, jiní konzumismus, další neoliberalismus nebo hédonismus.
Z mého pohledu nepůsobí v této zemi
tajemné abstraktní -ismy, ale hlavně tři silně zhoubné choroby.
Ztráta studu, rozvoj společnosti bez respektování přirozených
společenských norem a z obou předchozích plynoucí pocit tíživé
bezmoci.
Diagnóza
"Žijete v zemi, kde nic není hanba!" Těmito slovy zhodnotil
student z Asie svůj roční pobyt v České republice. Čím
kratší, tím výstižnější bylo jeho hodnocení klimatu v naší zemi. Měl
pravdu. Z české kotliny se kamsi vytratil
stud. Pojem hanba je dnes už srozumitelný málokomu. Dítě se nestydí zesměšnit
učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence,
potomci se nestydí zvednout ruku na své rodiče, není žádnou hanbou žít
jako parazit nebo veřejně propagovat zlo. Proč by se tedy
měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět?
Svoji velikou vinu na tomto stavu mají také ty sdělovací prostředky,
které z banality dělají tragédii a z tragédie banalitu.
Žijeme v době, která propaguje nosit všechno naruby.
Normy chování nám prezentují svým
nenormálním chováním duchaprázdné celebrity všeho druhu. Ony totiž zaujaly
místo jako vzory po moudrých básnících a osvícených autoritách, do kterých by
„moderní český sjednocený Evropan“ už ani nekopl.
Z pořadů některých televizních stanic, které by měly
kultivovat lidskou duši a zjemňovat smysl pro krásu, pravdu a dobro,
teče většinou krev, adrenalin, testosteron... Z této skutečnosti
chápu, proč se užívá termín televizní kanály.
Kdykoli stojím jako soudní znalec z oboru psychiatrie u soudu, který projednává
činy mladého delikventa, mám skoro pokaždé tendenci na lavici obžalovaných
posadit systém, který vládne v této zemi a jehož jsou mladí lidé obětí.
Ale koho to zajímá? Politiky v žádném
případě! Ti mají jiné starosti. Stávající garnituře jde o to,
aby se ve službách různých mafií udržela u moci co nejdéle jakoukoli
strategií, a ti, kteří mlsně hledí na jejich místa, hledají taktiku,
jak by je mohli vystřídat. Bez onoho přežitku, kterému se
říkávalo stud.
Obyčejní smrtelníci v této zemi trpí oprávněnými pocity
nespravedlnosti a křivdy, ale parní válec politiky a byznysu si vesele
jede dál. A proč by ne!
Sliby, fráze a široké úsměvy těch (všeho)schopných z
předvolebních plakátů tak snadno a rychle shoří pod jeho kotlem.
A nikdo se opět za nic nestydí.
Navrhoval bych celospolečenskou infuzi studu a vybraným jedincům implantovat svědomí.
Obojí bude obtížné, protože v prvním
případě už těžko nahmatáme zlozvykem zkolabované žíly a ve
druhém už nerozřízneme politikařením zkamenělou hroší kůži.
Místo domu barabizna
Pokud chtěl kdysi zedník postavit pevné a rovné stavení, potřeboval
k tomu kromě kamenů a cihel ještě maltu a olovnici. Maltu,
aby držela pohromadě jednotlivé kameny a cihly; olovnici, aby stěny
byly rovné.
Stavitelé moderní polistopadové společnosti začali sice ke stavbě používat ekonomické kameny a právní cihly, tedy stále nové a nové zákony a předpisy, ale absolutně odmítli používat pojivo a ctít svislou rovnou stěnu.
Kladou cihlu na cihlu bez malty, která se míchá z pokory, štědrosti, přejícnosti, mírumilovnosti, cudnosti, střídmosti a činorodosti. Dřív se této pojivové směsi říkávalo sedm hlavních ctností. Z olovnice, která se řídí přírodním zákonem gravitace, si udělali kyvadlo. Co bylo kdysi jednoznačným tabu, pyšně rozkmitali moderním relativismem. Mimo jiné je u staveb běžné, že se kameny dávají do základů a cihly na ně.
Tedy zákony jsou nad trhem, ale u českého projektu je tomu naopak. Trh jako by byl nadřazený zákonům.
Oč má u nás trh silnější zuby, o to bezzubějšími se stávají zákony.
Bez malty a s kyvadlem v ruce se dá
postavit leda tak barabizna. Tolik k diagnóze.
Terapie
Co s terapií? Jsou dvě řešení.
Buď to nepovedené stavení zbourat,
anebo z něho zavčas utéct. V prvním případě by šlo o
revoluci, ve druhém o emigraci.
Pokud bych jako léčebnou metodu navrhl revoluci, mohl bych být zažalován
za trestný čin poškozování cizí věci. Skutečně cizí
věci.
Obávám se totiž, že už nám v této zemi nepatří ani ta vratká barabizna.
Pokud bych navrhl terapii emigrací, může mi být položena otázka, kam utéct.
Do některého evropského státu určitě ne, protože evropský dům opravují ti samí architekti, kteří nám pomáhali s projektem stavby oné vratké chatrče.
Staví také bez mravnosti a s kyvadlem v
ruce. Možná by se vyplatilo prchnout za asijským studentem do té země, kde
ještě nevyhynul stud.
Třetí chorobou je epidemicky se šířící pocit bezmoci. Nějak se
v něm začínáme postupně utápět všichni. Jednou za
několik let je nám sice hozen záchranný člun v podobě voleb, ale
brzy se ukáže, že i on je děravý. Frustrace vystřídá depresi,
zklamání vystřídá bezmoc. A právě ona bezmoc spojená s pocitem
bezvýchodnosti je silně nebezpečná. Trvá-li dlouho, začne se
měnit v agresi. A ta tady již je. Dokonce i mezi školními dětmi lze
zachytit její silný nárůst. Buďme ovšem upřímní
a nestěžujme si jen na ty nahoře.
Zavinili jsme si to i my sami, když jsme přijali převrácený životní
styl, který nám našeptává: "Žij bohatě navenek a chudě
uvnitř!"
Pokud neprovede náš národ proměnu a nezačneme žít bohatě uvnitř a chudě navenek, nemáme šanci...
Potom i mně samotnému nezbude nic jiného, než abych zamkl ordinaci, přestal diagnostikovat, navrhovat terapie a utekl se schovat. Rovnou mezi šílence.
Nebude v tom ani trochu zbabělosti a nebudu tam sám.
Bez vnitřní proměny a bez pokání tam skončíme brzy všichni!