MŠE SVATÁ S KOMENTÁŘEM

VLASTNÍ TEXTY KOMENTÁŘE JEDNOTLIVÝCH ČÁSTÍ KATOLICKÉ MŠE SVATÉ.

 

1.  DÍL:

I. PŘÍPRAVA A VSTUPNÍ OBŘADY

Před začátkem mše

Žijeme v uspěchané a upracované době. Jako na živou vodu čekáme na jakýkoli svátek, prázdniny nebo jen víkend. Svatý papež Jan Pavel II. si byl vědom této situace a zanechal nám apoštolský list Dies Domini (Den Páně) o slavení neděle.

Neděle je pro nás dnem oslavy Stvořitelova díla, vzkříšení Krista a daru Ducha svatého, dnem Církve, dnem člověka (odpočinku) a dnem dnů (prvním dnem mezi ostatními). Kdykoli si uvědomíme jeden z těchto pěti aspektů a zamyslíme se nad ním, už se připravujeme na společné slavení eucharistie (mše svaté). Církev nám klade na srdce, abychom se připravili na společné slavní mše svaté a jistě si dopředu můžeme přečíst biblické texty – o tom se však rozhovoříme při komentáři k bohoslužbě slova. Začít s touto tak zvanou vzdálenou přípravou však musíme postupně, zkrátka si toho nenabrat moc.

Zapomenout také nesmíme na to, že jsme k tomuto slavení pozváni a na každé pozvání reagujeme a podle jeho váhy se oblékneme, upravíme, snažíme se přijít včas a dodržíme to, co patří k zvyklostem. Nezapoměňme proto, že k eucharistii nás zve Trojjediný Bůh a také církev a na rozdíl od jiných pozvání jsme přímo zavoláni k aktivní účasti, která se neomezuje na pouhé být přítomen, ale také odpovídat na děj prostřednictvím gest, zpěvu, odpovědí a ještě dalšího. Odpovědět na toto pozvání je proto zodpovědnost.

Mše začíná příchodem kněze a přisluhujících v okamžiku, kdy je shromážděn lid. Tak praví církevní dokumenty. Ne tedy, když je oblečen kněz, když začne varhaník hrát nebo když ministrant zazvoní na zvonky, ale tehdy, když je shromážděn lid. Už touto skutečností odpovídáme na pozvání. Shromáždíme se totiž neznamená, že jen přijdeme, posadíme se a čekáme. Ale zahájíme blízkou přípravu, kterou nachystáme celé své já k slavení. Prakticky si připravíme zpěvník, možná se pomodlíme růženec, nebo se jen tak ztišíme a vnitřně naladíme na to, co přichází.

Při příchodu kněze a přisluhujících zní vstupní zpěv, kterým se jako lid sjednocujeme. Mají se ho účastnit všichni. Stojíme, abychom uznali, že mezi nás sestupuje Bůh a kněz se nám stane prostředníkem, nebo možná lépe moderním jazykem, moderátorem této skutečnosti.

Kněz a všichni přisluhující pozdraví po příchodu do presbytáře oltář hlubokou úklonou, vždyť je místo, kde dochází ke zpřítomnění Kristovy oběti na kříži a kněz spolu s jáhnem oltář také políbí.

 

Po znamení kříže a pozdravu

Začali jsme znamením kříže, celé naše setkání je ve jménu toho, který nás pozval k životu a také k tomuto slavení. Toto znamení ještě umocňuje pozdrav, který ve všech probouzí vědomí Boží přítomnosti a také vyjadřuje tajemství shromážděné církve.

První krůčky v tomto setkání máme za sebou, jak tedy pokračovat? Jako při každé návštěvě, měli bychom rozdat karty. Ne tedy doslovně, ale měli bychom navzájem vědět, v jaké jsme náladě a v jakém rozpoložení. Copak Bůh, ten je neměnný a stálý, ale co my. Možná se v době úplně tak nevyznáme. Odhoďme to všechno a nalaďme se na boží přítomnost. Úkon kajícnosti nebo také jinak vyznání hříchů nám pomůže odložit to, co nás tíží, čeho jsme si vědomi, že není zcela v pořádku. Je to možná jen symbolické odříkání modlitby, ale pro příště se můžeme na tento okamžik lépe připravit a v duchu předat opravdu všechno. Vždyť Bůh ví a přijímá nás takové, jací jsme, se vším všudy.

Tento úkon zakončíme zpěvem zvolání o smilování: „Pane, smiluj se“ a „Kriste, smiluj se.“ Také často zazní stará řečtina: „Kyrie eleison“ a „Christe eleison.“ Tímto jazykem se spojujeme s prvotní církví, která jej používala. A charakter tohoto zpěvu zase zdůrazňuje, že milost pochází od Nejvyššího.

 

Po chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu (v době postí po Kyrie)

Starobylý zpěv Sláva na výsostech Bohu nezapře svůj trojiční charakter. Zpívá ho církev shromážděná v Duchu svatém a oslavuje a prosí Boha Otce a Beránka. Závažnost tohoto textu církev zdůrazňuje tím, že přikazuje jej nenahrazovat jiným zpěvem. A mimochodem pokud jsme se dobře zaposlouchali, tak jsme mohli zjisti, že je opravdu nádherný. Tento zpěv se vynechává ve všední den a také v době adventní a postní. Přece nám nezevšední.

Po chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu následuje vstupní modlitba. Je to vlastně přednes hlavní myšlenky dnešního setkání, nastolení tématu. Texty těchto modliteb jsou rozličné a mnohé také velmi starobylé. Výzva kněze: „Modleme se“ pro nás znamená okamžik ztišení, jako bychom se připravovali na to, aby nám ani jediné písmenko z této modlitby nezůstalo skryto. A do tohoto ticha také vložíme svůj úmysl své dnešní účasti na mši svaté. Když pak kněz pronese tuto modlitbu, odpovíme: „Amen,“ čímž přijmeme slova modlitby za své.

 

2.  DÍL:

2. BOHOSLUŽBA SLOVA

Před prvním čtením

Mezi jednu z důležitých částí slavení eucharistie patří čtení z posvátných textů Písma svatého. Tuto část nazýváme bohoslužba slova. Všechny úryvky, které se čtou při bohoslužbách vytvářejí takzvaný lekcionář. Ten dnes můžeme nalézt na pultech knihkupectví a také na internetu. Proto nám nic nebrání v tom, abychom si všechna čtení dopředu přečetli v klidu domova, to může pařit k naší vzdálené přípravě na slavení mše svaté.

Teď jsme však zde, na místě konání a Boží slovo si žádá naši pozornost. Odpovídáme na něj celým svým já – gesty, slovem, tichem, modlitbou… Místo, ze kterého k nám zaznívá Boží slovo je čestné. Nazývá se ambon a slouží především k hlásání Božího slova. Důležitost čtení z Písma svatého nám Církev zdůrazňuje tím, že přímo zakazuje nahrazovat biblické texty jinými.

O nedělích nejprve zazní čtení ze Starého zákona, které je vybráno tak, aby korespondovalo se čtením z evangelia. Nečte se tedy žádná starozákonní kniha na pokračování. Ve velikonoční době se na pokračování (kontinuálně) čte z knihy Skutky apoštolů, abychom lépe pochopili, jak žila a formovala se Církev. Ve všední dny se pak čte na pokračování některý z novozákonních spisů apoštolů, tzv. epištoly.

Po čtení se zpívá mezizpěv, který je většinou vybraný ze starozákonní knihy žalmů. Může mít mnoho podob, ale jeho text se nesmí nahrazovat ničím jiným.

O nedělích ještě navíc slyšíme další čtení, které je vybráno z Nového zákona, většinou apoštolské listy, často se čtou na pokračování a také z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

Předčítání prvních dvou biblických textů je určeno přisluhujícím, které nazýváme lektory. Předzpěvující se zase nazývá kantor. Tuto službu by neměl konat sám kněz, pokud je to možné, právě proto, aby vynikla jeho úloha a jedinečnost při vysluhování eucharistie.

Komentář k 1. čtení, žalmu a 2. čtení

Po zpěvu písně před evangeliem – před alelujovým veršem

Lidová zbožnost nám zanechala celou řadu písní, které zpíváme před čtením z evangelia, jako právě teď. Je dobře, že tuto tradici dodržujeme, nesmíme však také zapomenout přidat zpěv, který nám předkládá lekcionář, tzv. alelujový verš.

Po většinu roku zaznívá aleluja a krátký verš, který vyjadřuje myšlenku čtení z evangelia. V postní době se vynechává aleluja, ale rozhodně se nevynechává verš. Hned, když zaznívá, tak se postavíme na znamení toho, že k našim uším bude v tuto chvíli doléhat to nejdůležitější. Stejně tak budeme stát i při čtení z evangelia.

Čtení úryvku jednoho ze čtyř evangelií je to nejdůležitější na celé bohoslužbě slova. Toto čtení je rozděleno do tří cyklů, kdy se postupně čtou evangelia podle sepsání Matouše, Marka a Lukáše. Úryvky z Janova evangelia zaznívají o slavnostech a svátečních příležitostech, např. Vánoce, Velikonoce apod. Za tři roky tak máme možnost slyšet téměř kompletní evangelia.

Důležitost tohoto čtení je umocněna tím, že přednášející, kterým má být jáhen, pokud není přítomen, tak kněz, prosí o požehnání předsedajícího bohoslužbě, nebo sám prosí modlitbou o požehnání. O slavnostech a svátcích se také používá kadidlo, kterým se kniha okuřuje. Závažnost uznává také shromážděný lid gestem malého znamení kříže na čele, ústech a prsou.

Komentář k evangeliu

Po evangeliu

Nyní následuje tzv. homilie. Lidově často říkáme kázání. Předsedající nám v promluvě vyloží přečtené texty nebo nás seznámí s jinou součástí bohoslužby anebo se zaměří na jinou důležitou skutečnost např. na slavený svátek nebo liturgickou dobu. Každopádně má pro nás homilie být posilou ve víře a povzbuzením v křesťanském způsobu života. Na kazatele jsou kladeny vysoké nároky a všechny zřejmě nelze splnit najednou. Pro výkon kazatele by mělo platit stejné pravidlo jako pro rozhodčího fotbalu, nehodnoťme jeho výkon hned po zápase. Dejme své kritice prostor až tehdy, kdy jsme si jistí významem každého kazatelova slova.

Na závěr homilie patří také chvíle ticha, kdy si urovnáme všechny myšlenky a vybereme si to, co je pro nás v naší situaci to nejdůležitější. Na homilii o nedělích odpovídáme vyznáním své víry slovy apoštolského nebo nicejsko-cařihradského vyznání.

Před přímluvami

Bohoslužbu slova zakončují tzv. přímluvy. Dnes se správně nazývá společná modlitba věřících. Kdy jsou přednášeny krátké prosby s úmyslem za potřeby církve, za státní představitele a spásu celého světa, za ty, které tíží jakékoli nesnáze a za místní společenství. Mohou se také přidat další speciální úmysly.

Tyto přímluvy se přednášejí v důvěře ve vyslyšení a především v jednotě celého shromážděného lidu. Proto by jejich znění mělo odpovídat aktuální situaci shromážděného lidu (farnosti), nejlépe tak, že je připraveno aktuálně na každou mši svatou.

Prosbami končí bohoslužba slova a je před námi další důležitá část mše svaté, vlastně její vrchol, kterým je slavení eucharistie.

 

3. DÍL:

3. PŘÍPRAVA DARŮ

Po přímluvách

V tuto chvíli nastává veliký zlom. Je škoda, že si jej velmi často neuvědomujeme a po přímluvách automaticky sáhneme po zpěvníku. V čem tento zlom spočívá? Je to především to, že začínáme slavit Eucharistii. Doslovný překlad tohoto slova z řečtiny je DOBRO ŘEČENÍ. Jako by to znamenalo pouze říkání dobra. A ono to tak vlastně je, protože sv. Jan nám na začátku svého evangelia předává radostnou zvěst, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14). V Eucharistii se totiž protínají veškeré teologické úvahy, každý biblický verš a všechny součásti tradice. Právě z tohoto důvodu nazýváme Eucharistii mnohými názvy – Tělo Páně, Chléb věčného života, Lámání chleba, Střed života Církve, Svaté přijímání, Večeře Páně a zajisté si vzpomeneme ještě na další.

Věřící přinášejí na připravený oltář dary chleba a vína. K tomu se zpívá vhodný zpěv. V kancionále u něj máme trochu nešikovně nadepsáno Obětní průvod, protože v první církvi bývalo zvykem, že chléb a víno a také další potraviny, které se rozdělovaly potřebným byly skutečně obětí věřících. Nikdo jim to nepřipravil, aby to pouze vzali a přenesli někam jinam. Dali to ze svého, obětovali to. Dnes se to tak neděje například z toho důvodu, že nám v 16. století Tridentský koncil předepsal, jaký přesně chléb to má být a jaké víno. Je však dobré si tento význam uvědomit a alespoň v duchu položit na misku s chlebem také to, co chceme ze svého života obětovat, co chceme darovat Kristu a jemu jde pouze o nás samotné. Náš dar může mít mnohé podoby. Dary si od věřících převezme kněz spolu s přisluhujícími a uloží je na oltář, aby mohlo slavení Eucharistie pokračovat.

 

Po průvodu s dary a uložení darů na oltář

Kněz předsedající mši svaté se nad dary modlí předepsané žehnací modlitby. Často je neslyšíme, protože je zvykem, že se ještě dozpívá zpěv k přinášení darů. Jsou to však důležité modlitby a úkony, které nám mnohé mohou přiblížit a vysvětlit. Tyto žehnací modlitby nám říkají to, že chléb a víno máme pouze díky štědrosti Hospodina a jsou plodem země, révy a lidské práce. Kněz dále upozorňuje, že se dary promění, stanou se něčím jiným. A to bychom si měli uvědomit, že i naše dary, které jsme společně s chlebem a vínem předložili budou proměněné a jestliže si Kristus žádá nás, tak také my budeme proměněni. Liturgie církve je v tomto neúprosná a dalo by se říct, že jde v tuto chvíli do tuhého. Jsme zavolání k tomu, abychom se společně s dary proměnili. Klade to na nás velkou zodpovědnost.

V prvotní Církvi proto bylo zvykem, že ti, kteří ještě nejsou pokřtění odcházejí z bohoslužby a zůstávají pouze ti, kteří budou proměněné dary přijímat. Nebylo to rozdělování společenství, ale určitá ochrana těch, kteří ještě nežijí v plnosti s Kristem, aby na sebe nekladli příliš velké břemeno.

Kněz si ještě po těchto žehnacích modlitbách symbolicky umyje ruce, aby se mohl dotýkat proměněných darů. Říká při tom modlitbu, ve které prosí o smytí nepravosti a hříchů. V prvotní Církvi tento úkon však byl ryze praktický, protože nebylo běžné si během dne ruce umývat a proto to také činili všichni koncelebrující kněží, tedy ne jen předsedající.

Při slavnostech předsedající ještě předtím dary okouří kadidlem a spolu s nimi kříž a oltář. Okuřování kadidlem je již starozákonní zvyk. Dým kadidla má přenést naše modlitby k Bohu a svou vůní se mu má zalíbit. Stejně takové mají být naše modlitby. K tomuto okuřování darů se také přidává okuřování předsedajícího kněze. Děje se tak z úcty ke kněžství a na důkaz toho, že kněz nepředsedá Eucharistii sám za sebe, ale zastupuje Krista, hlavu církve. Poté se také okuřuje všechen přítomný lid. Je to na znamení lidství, protože každý člověk je chrámem Ducha svatého.

Po umytí rukou

Celá příprava darů ke slavení Eucharistie končí přednesením modlitby s výzvou modleme se. Je to podruhé v průběhu mše svaté. Tato modlitba nás má usměrnit v našem uvažování, abychom mysleli na proměnu, která nastane. Myšlenku celé modlitby stvrzujeme provoláním Amen. Tím nejen přijímáme modlitbu za svou, ale také potvrzujeme, že jsme připraveni slavit Kristovo tajemství.

 

4. DÍL:

4. Eucharistická modlitba

Po modlitbě nad dary

Tímto okamžikem se dostáváme k jádru celého slavení Eucharistie. Za chvíli zazní starobylý dialog, který se podle centrální výzvy nazývá Sursum corda česky Vzhůru srdce. Historie tohoto liturgického prvku sahá až do prvotní církve a je součástí bohoslužebného života téměř všech křesťanských denominací. Co má být jeho výsledkem? Přesně to, co se říká: Mít srdce u Pána. Nemyslet tedy už na nic jiného než na to, co se odehrává na oltáři.

Po tomto dialogu kněze s lidem zaznívá tak zvaná preface, při slavnostních příležitostech zpívaná, která není jen nějakou předmluvou, ale v určitém smyslu slova jejím jádrem, v galikánské liturgii se proto nazývá vyznání. Preface začíná slovy „V pravdě je důstojné a spravedlivé,“ kterými jsme ujištěni, že vzdávat díky Bohu, tedy slavit eucharistii nám prospívá. V jádru preface se kněz rozpomíná na konkrétní momenty Ježíšova života a jeho skutků nebo jinou závažnou skutečnost podle charakteru liturgické doby, případně připomínky některého svatého. V závěru potom kněz shrne všechny předchozí díky a i my se smíme přidat k jeho hlasu a zpíváme spolu s knězem starobylý zpěv andělů doložený v knize proroka Izajáše: Svatý, svatý, svatý. Ten se nazývá podle jeho latinského znění jednoduše Sanctus.

 Po Sanctus

Nyní nastává skutečné jádro celého konání Církve při slavení Eucharistie. Kněz žádá Ducha svatého, aby sestoupil a za prvé proměnil chléb a víno v tělo a krev Ježíše – „posvěť svým Duchem tyto dary“ – a za druhé, aby proměnil všechny, kdo z tohoto chleba a kalicha budou přijímat – „a nás všechny… naplň svatým Duchem.“

Po této stručné epiklezi zaznívají slova ustanovení poslední večeře Páně. Tato slova vyslovil sám Ježíš a při slavení mše svaté proto přísluší je vyslovovat pouze kněžím. Lid pak na tuto skutečnost odpovídá krátkým zvoláním Tajemství víry. Toto zvolání naopak náleží výhradně božímu lidu.

Je to tedy opět dialog, protože v každém důležitém okamžiku nejde pouze o Boha nebo pouze o člověka, ale o jejich vzájemnou interakci. Když Adam zhřešil, Bůh procházel rájem a také započal dialog, Adama volal a hledal ho. Naše odpověď na volání a hledání Boha nás samotných je čistě na nás a máme ji učinit právě v tomto okamžiku.

Po Tajemství víry

Po vyslovení tajemství víry zaznívá jádro eucharistické modlitby, která má řadu podob. Z nich nejdelší a nejtradičnější zároveň je první způsob neboli První eucharistická modlitba, která se nazývá Římský kánon. A nejčastěji používaná je Třetí eucharistická modlitba. Všechny způsoby jsou rovnocenné, připomínají, že oběť Ježíše Krista na kříži je naším smířením s Bohem, které se děje v Duchu svatém, dále se pamatuje na církev vítěznou, zvláště na Pannu a Marií, jejího snoubence svatého Josefa, případně se jmenují i další svatí. K této církvi vítězné se chceme připojit ve svém životě pozemském i posmrtném. Dále nezapomínáme prosit za církev putující a její viditelné představitele – papeže, biskupy, kněze a všechen lid – a prosíme za naši jednotu. Důležitou prosbou je pak také vzpomínka na zemřelé, která odedávna patří do křesťanských modliteb.

Závěr patří velkému a důležitému zvolání, že všechno se děje skrze Krista, s Kristem a v Kristu. Bezesporu je to to nejdůležitější, co při slavení Eucharistie zaznívá. Lid to přijímá za své, stejně jako celý text eucharistické modlitby a odpovídá zvoláním: Amen. Důležitost jádra eucharistické modlitby vyjadřujeme tím, že při jejím pronášení knězem stojíme.

 5. DÍL:

 5 Přijímání

Po velké doxologii (Skrze něho a s ním a v něm)

Velkou doxologií Skrze něho a s ním a v něm končí eucharistická modlitba a začíná obřad přijímání. Nezačíná ničím menším než modlitbou Otče náš, důvěrně ji říkáme modlitba Páně a v řeckém označení dokonce modlitba církve. Nejen, že ji své církvi odkázal sám Ježíš, ale také je součástí a centrem bohoslužeb všech křesťanských denominací, je společná všem křesťanů. Její znění nám dokládá Matoušovo evangelium a v katolické liturgii na ni navazuje, resp. se do ní vkládá, starobylý embolismus – Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože… Zakončení patří další doxologii – Neboť tvé je království… která zakončuje a shrnuje všechny prosby modlitby.

Dlouhý čas nebylo možné si představit, že by po modlitbě Páně nenásledovalo pozdravení pokoje formou podání ruky. Přestože smíření s bratry a sestrami gestem podání ruky je důležitou součástí liturgie, tak nám aktuální situace ukázala, že je nutné hledat jiné způsoby, jak viditelně vyjádřit, „zhmotnit“ společenství křesťanů a vzájemnou lásku.

Sluší se ještě podotknout, že pozdravení pokoje v obřadu přijímání se vyskytuje pouze v římské liturgii. V ostatních liturgiích se nachází po bohoslužbě slova před přípravou oltáře na slavení eucharistie.

Po „pozdravení pokoje“

Po symbolickém pozdravení pokoje nastává okamžik lámání chleba, těmito slovy také nazýváme Eucharistii. Toto gesto naznačuje množství věřících, kteří boudou nasyceni z jednoho chleba. Kněz zároveň pouští jedu částečku ulomeného chleba do kalicha s vínem. Tuto částečku nazýváme fermentum. Tento zvyk pochází z liturgie prvotní církve, kdy se v Římě sloužila eucharistie na všech místech ve stejný čas. V moment lámání chleba převzali jáhni každý jednu částku proměněného chleba od papeže a roznesli je na jednotlivá místa, kde se sloužila eucharistie a tam ji vložili do kalicha s vínem. Neexistuje výmluvnější způsob, jak vyjádřit jednotu s papežem. Dnes toto gesto spíše vnímáme jako jednotu Těla a Krve Krista v díle spásy.

Při tomto úkonu zpíváme starobylý zpěv Beránku Boží, který se podle jeho latinské verze nazývá jednoduše Agnus Dei. Tento chvalozpěv se opakuje dokud je třeba a při posledním opakování se zpívají slova: „…daruj nám pokoj.“

Po chvalozpěvu nastává okamžik samotného přijímání. Latinsky se nazývá communio, což můžeme také přeložit jako společenství. K tomuto okamžiku směřuje celé slavení Eucharistie a nastává bezprostřední příprava na něj. Ta se skládá z tiché modlitby všech, soukromé modlitby kněze, v níž prosí, aby mu přijímání prospělo a pohled na rozlámaný chléb, kdy si uvědomíme, že zde je přítomen Ten, který na sebe vzal hříchy naše i celého světa.

Společnou modlitbou Pane, nezasloužím si…, kněz i věřící vyznávají, že eucharistický Kristus k nim nepřichází pro jejich zásluhy a také že po jeho příchodu touží.

 

Na začátku přijímání (při přijímání kněze)

Přijímání doprovází zpěv, který má začínat hned, když přijímá kněz. Z praktických důvodů se tak často neděje. Svým charakterem má vyjadřovat jednotu všech přítomných, i těch, kteří z různých důvodů nemohou přistoupit ke společnému stolu. Když přijímání končí nastává chvíle krátké tiché adorace. Toto slovo znamená pokleknutí. Přestože někteří z nás nemohou pokleknout, tak to učiní alespoň v duchu, uvnitř, aby poděkovali spolu se všemi za dar Eucharistie.

Adoraci lze pojmout různými způsoby. Často je to pro nás chvíle ticha, kdy jsme sami s eucharistickým Kristem. Je také možné zpívat chvály, které vyjadřují chválu a naše díky. Anebo může být příhodné se zaposlouchat do některého z množství vhodných textů. Adoraci lze také pojmout zcela osobitě, záleží na společenství, jeho složení a zvycích. Všechny způsoby jsou si rovnocenné, pokud směřují ke Kristu, oslavují ho a vyjadřují mu díky.

Na konci přijímání, po krátké adoraci shrne kněz díky za Eucharistii do modlitby po přijímání. Kromě díků vyjadřuje i a prosbu, aby v nás Bůh uchoval to, co jsme přijali.

 

6. DÍL:

6 Závěrečné obřady

Po modlitbě po přijímání

V našem putování mší svatou jsme dospěli až ke konci. Byla to nádherná cesta a naštěstí nebyla jediná možná. Bohatost liturgie jako díla, které je prospěšné pro všechen lid – jak zní původní předkřesťanský význam tohoto slova – je nezměrná a proto ji můžeme projít znovu a třeba každý sám svým vlastním způsobem.

Závěr patří praktickým oznámením, po staru ohláškám, požehnání a propuštění lidu.

Požehnání se často vnímá jako nějaká magická formule, ale jeto prosba, aby Bůh dával svou milost a své dobro všem přítomným i jejich blízkým. Může mít řadu podob od té nejjednoduší, přes přítomnost modlitby kněze nad lidem, až po svátostné požehnání Eucharistií v monstranci. Vždy nám žehná Bůh prostřednictvím kněze a naše prosba o milost a dobro je našima vztaženýma rukama k Nejvyššímu. Svátostné požehnání je náročnou formou, která umocňuje přítomnost žehnajícího Krista.

Propuštění lidu jáhnem, není-li přítomen tak knězem, které se při svátostném požehnání vynechává, je v Českém misálu nešikovně přeloženo jako: „Jděte ve jménu Páně.“ Doslovný překlad latinského „Ite, missa est,“ je: „Jděte jsa posláni.“ Dnešním jazykem lépe: „Jděte, (vždyť) jste posláni.“ Ano, na konci mše jsme posláni šířit radostnou zvěst do celého světa a k tomu není, co dodat. Amen.

 

Mgr. Petr Minář